Syndrom vyhoření a jeho prevence

Syndrom vyhoření se projevuje jako stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání... 

Vymezení pojmu syndromu vyhoření je podle SV. J. Křivohlavého (1998) chápáno jako "konečné stadium procesu, při němž lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení (svůj enthusiasmus) a svou motivaci (své vlastní hnací síly)". Jde převážně o osoby provádějící činnost spojenou s vyšší mírou empatie a emocionálními vjemy. Typickými příklady jsou profese zdravotnické, sociální nebo pedagogické. Dalším faktorem je časová náročnost povolání, zejména z dlouhodobého měřítka. Syndrom vyhoření se projevuje jako stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání s postupnou depersonalizací, kdy tyto faktory vedou ke snižování výkonu. Syndrom můžeme také vymezit jako "ztrátu profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí spojenou nejčastěji se ztrátou činorodosti, pocity zklamání a hořkosti" (Hartl & Hartlová, 2000).

Podstata syndromu vyhoření, neboli z angličtiny burnout, z pohledu psychologického zřejmě vychází z existenciální frustrace, pochybností o hodnotě či smyslu činností a důležitosti vlastní existence. Mimo typickou depersonalizaci s poklesem motivace syndrom vyhoření často provází tendence k zpřetrhání pout s pracovním prostředím, včetně mezilidských vztahů. Z podložitelných biologických faktorů je studován vliv dlouhodobého stresu a jím vyvolaných účinků na organismus ve smyslu somatických onemocnění. Tento faktor však úzce souvisí s mentální odolností jednotlivce (Kebza & Šolcová, 1998).

Pro vznik syndromu vyhoření je nutná kombinace individuální osobnostní charakteristiky jedince s určitými faktory prostředí. Významnou souvislost mají individuální charakteristiky jako je sebeúcta, profesionální self-účinnost, dispoziční optimismus a vnímané emoční schopnosti, celková duševní pohoda a profesní motivace. Nejstresovějšími faktory prostředí se jeví práce charakterizovaná vysokými nároky na kvalitu, odpovědnost a nasazení pracovníka při současně nízké autonomii pracovní činnosti. (Kebza & Šolcová, 1998)

Jako prevence v současnosti slouží působení proti základním faktorům vyvolávajícím burnout. Tedy působení na úrovni jednotlivce a prostředí. U jedince je kladen důraz na sebeúctu, uplatnění, optimismus a přebírání odpovědnosti. Jakožto důležitým faktorem je považována psychická odolnost - do této kategorie spadá nezdolnost a smysl pro soudržnost. Nezdolnost je všezahrnující pojem vlastnosti, který popisuje přijetí kontroly nad situací, odpovědnosti a pojetí stresové situace jako výzvy. Smysl pro soudržnost (sense of coherence) zahrnuje smysluplnost, srozumitelnost a vnímání zvladatelnosti situace. Tato vlastnost umožňuje rozlišovat, předvídat a zařazovat jednotlivé aktivity do nadřazeného paradigmatu, který je nutný pro diferenciaci pracovního a osobního života. Dle J. B. Petersona se člověk pracující ve stresovém prostředí nemá snažit prostředí změnit, ale má změnit sám sebe ve smyslu, že se člověk stane silnějším a odolnějším. Pro tuto snahu je důležité vnímání vlastních schopností jako dostatečných pro zvládání výzev, přijetí odpovědnosti za situaci i výsledek. (Peterson, 1993)

Syndrom vyhoření může sloužit jako signál nesprávně nastaveného prostředí. Podle V. Kebza (2005) má výskyt korelaci ve vztahu k nastavení pracovního prostředí, kde byl popsán rozdíl mezi kolektivy vykonávající stejnou práci za různých podmínek. Je to nedostatek autonomie, pestrosti a proměnlivosti práce bez dostatečné sociální opory, který přispívá k vyhoření. Ze stran sociální opory je efektivní přítomnost sdílené skupiny, ve které je možné sdílet a rozebírat problematiky. Taktéž přítomnost supervizní skupiny starající se o potřeby a rozvoj zaměstnanců působí protektivně. Takovéto skupiny se mají starat o rozdělení povinností, nastavení optimálních plánů, cílů, poskytovat feedback, zachovat individualitu a odměňovat zaměstnance (Kebza, 2005).

C. Cherniss (1995) v prevenci považuje za důležité převážně tři oblasti. Smysluplnost práce, individuální autonomii a pozitivní přístup. (Kebza & Šolcová, 1998).

Zdroje:

Hartl, P. & H. Hartlová, 2000. Psychologický slovník. Praha: Portál.

Kebza, V., 2005. Psychosociální determinanty zdraví. Praha: ACADEMIA.

Kebza, V. & I. Šolcová, 1998. Burnout syndrom: teoretická východiska, diagnostické a intervenční možnosti. Československá psychologie.

Křivohlavý, J., 1998. Jak neztratit nadšení. Praha: Grada publishing.

Peterson, J. B., 1999. Maps of meaning. London.